Pouť
Na půli cesty
15.3. 2025
Embedded Files
Pouť
Na půli cesty
Na půli cesty
Pouť Na půli cesty, pořádaná Olomouckou arcidiecézí společně s Brněnskou diecézí byla historicky vůbec první LGBTQ+ poutí.
V následujícím článku, který sepsala jedna z organizátorek této pouti se dozvíte, jak celá akce probíhala a jak ji autorka článku prožívala.
Pro mne všechny akce, které (spolu)pořádám začínají tím, že se společně v organizačním týmu sejdeme a povíme si, co bychom od akce očekávali a jak si ji představujeme. V našem organizačním týmu jsme se takto scházeli pravidelně, a tak naše radost z chystané pouti stále rostla. Na poslední online schůzce, asi týden před samotnou poutí, jsme si již jen shrnuli, co máme přichystáno, rozdali si poslední drobné úkoly, a hlavně jsme se za celou pouť společně pomodlili. Za tuto pouť se navíc modlili a žehnali nám i naši biskupové Pavel Konzbul a Martin David, stejně jako arcibiskup Josef Nuzík, kterým velmi děkujeme. Bez Vás by to nešlo. Z mojí zkušenosti vyplývá, že promodlené akce se vždy povedou. Posouzení, zda tomu bylo i na této pouti, nechám na každém účastníkovi zvlášť, ale z ohlasů, které se k nám dostaly i z dotazníků zpětné vazby to vidíme všichni stejně. Pouť byla krásná a těšíme se na další v příštím roce.
Putovat jsme začali ráno, každý dle svého. Někteří jeli přímo na místo autem, jiní se přiblížili do Vilémovic, odkud šli pěšky. Dokonce vím o účastnici, která přijela z Prahy do Brna vlakem a z Brna šla přes noc pěšky, poté se přidala ke skupince poutníků z Vilémovic a dorazila společně s ostatními do Sloupu.
My, co jsme na místo jeli autem, jsme mezitím nakrájeli všechny frgály, popovídali si s místními maminkami, které nám uvařily výtečný guláš (děkujeme, chutnal jako od maminky!) a s panem farářem Karlem Chylíkem, který nám umožnil tuto pouť vykonat právě v kostele Panny Marie Bolestné ve Sloupu. Poutníci pomalu přicházeli a my dolaďovali poslední detaily ke mši svaté a celé pouti. Vše provázela krásná atmosféra přijetí a společné radosti, a to celá pouť ani oficiálně nezačala.
Prvním bodem v programu bylo to nejdůležitější, mše svatá. Před začátkem mše nám o. Karel Chylík řekl něco k místnímu kostelu a hezky nás přivítal. Stejně tak byla možnost zajít ke svaté zpovědi, které účastníci také využili. Pro mnohé LGBTQ+ křesťany může být zpověď bolavým zážitkem, ale zde v atmosféře přijetí a pochopení bylo vše jiné. Mše byla velmi osvěžující, vidět tolik tváří, které se obrací s důvěrou k Bohu bylo více než krásné. Níže přikládáme i kázání o. Pavla Hödla, který patří do organizačního týmu za Olomouckou arcidiecézi. Po mši svaté byly o. Hyacintem Kuchtou (též z Olomoucké Služby) zpívané litanie k Panně Marii Sedmibolestné.
Po mši svaté jsem společně se sr. Františkou a sr. Janou z Brněnské pastorace rozdávala zmíněné frgály a zvala všechny do kaplanky na guláš a další program. Velmi mne potěšily dvě místní ženy, které mi řekly, že na guláš bohužel nemohou, protože spěchají domů za dětmi. Říkaly ale, že když o pouti slyšely, bylo jim jasné, že na mši chtějí přijít, a tak nás podpořit. A jelikož jsme měli frgálů doslova na rozdávání, daly jsme jim kousek i pro děti a manžela se slovy díků za podporu. Příště na dalším poutním místě zas, milé dámy!
A jelikož byla ten den opravdu zima, pojďme se raději přesunout do tepla do kaplanky. Hned jak jsem do místnosti vešla, dýchla na mě atmosféra domova. Bylo to zvláštní, jelikož jsme se vzájemně neznali, ale i tak jsme si byli blízcí. Celým dnem panovala vzácná atmosféra blízkosti a přijetí. Jako malý vtípek dodávám, že u guláše jsme si byli ještě bližší, jelikož jsme se ke stolům vešli tak akorát. Po obědě si nejmladší člen naší organizační skupinky nachystal drobnou aktivitu pro seznámení. Na ní jsem ale nebyla, jelikož jsme byli odvoláni k podcasterům Bez filtru, pro natočení jejich reportáže. Z ohlasů ale vím, že se aktivita také líbila. Po našem návratu nás čekalo upřímné svědectví maminky z Brněnské diecéze o coming-outu její dcery. Vyprávění bylo plné lásky matky k dceři a vzájemného přijetí a podpory. Pokud by každý LGBTQ+ člověk měl takovou maminku, bylo by nám na světě hezky. Naplnilo nás to radostí a mnohé nevyoutované (pozn. red.: ty, co svoji sexuální a vztahovou orientaci ještě tají) i nadějí, že to může být i dobré. Po tomto svědectví nastal prostor pro dotazy. Některé směřovaly přímo k mamince, jiné byly více obecné, až se tohle proměnilo v drobnou diskuzi nad tématy sexuální orientace a prožívání této skutečnosti, ať už lidmi LGBTQ+ nebo jejich rodinami a žití této skutečnosti v církvi. Jako poslední bod programu byly představeny jednotlivé aktivity v diecézích Brna a Ostravy, jakožto i arcidiecéze Olomoucké. Nakonec jsme dostali požehnání a mohli se rozjet do svých domovů s pocitem, že na nás církev myslí a jsme její součástí stejně platně, jako všichni ostatní.
Celkově jsme se smáli, byli jsme dojatí, cítili jsme přijetí, podporu a sounáležitost. Já osobně jsem nesmírně hrdá na to, že jsem mohla být součástí něčeho takového jako je vůbec první pouť pro LGBTQ+ věřící a všechny ostatní, kdo chtěli být s námi. A stejně tak jsem hrdá, že můžu být součástí týmu, který tuto akci uspořádal. Po dlouhé době jsem se cítila být církví opravdu a bezvýhradně přijatá taková, jaká jsem. Bez podmínek.
Díky Bohu za to!
Barbora Kvapilová, členka organizačního týmu Olomoucké arcidiecéze
Svědectví dvou účastníků
Svědectví dvou účastníků
Čo mi dala púť
Pocit prijatia, lásky a porozumenia. To sa mi preháňalo hlavou počas celej púte. Spoločenstvo, v ktorom som mohla byť sebou medzi ľuďmi, ktorí mi rozumejú. Byť qeer veriacou a počúvať, že si musím 'vybrať' je unavujúce a bolestivé. Na púť som skoro nešla práve z tohto dôvodu. No som rada, že ma jeden úžasný človiečik presvedčil.
,,Lebo kde sú dvaja alebo traja zhromaždení v mojom mene, tam som ja medzi nimi.“ [Mt 18, 20]
Pocítila som silu Božej lásky v novej forme. Cez kňazov na púti prítomných aj vez modlitby moravských biskupov som zažila to ako Církev objíma svoje deti. Prvýkrát bez hlasu v hlave, že do toho spoločenstva veriacich nepatrím.
Moje srdce sa raduje, že som mohla stráviť tento požehnaný pútny čas s ľuďmi, ktorí boli a sú krásni skrze Ježišovu lásku. A som vďačná, že nás objala nie len naša sedembolestná Matka, ale aj Ježišova snúbenica Cirkev.
Mária Repková, studentka v Olomouci
Čo mi priniesla púť?
V prvom rade pocit že konečne niekam v Cirkvi patrím, že som milovaný Bohom a prijímaný aj jeho Cirkvou. Že sa konečne Cirkev za mňa nehanbí a priznáva že aj v nej sú takýto ľudia ako ja.
Najsilnejším momentom bolo pre mňa keď k oltáru prišlo až 7 kňazov.
Vtedy sa mi rozochveli nohy, zovrelo mi hrdlo a vypadla aj jedna slza od veľkého doja.
Nadobudol som pocit
Boh má miluje a kňazi mi ukázali v ten deň že nepatrím len na okraj Cirkvi, či spoločnosti ale priamo do srdca Cirkvi. Kňazi mi ukázali že Cirkev má aj pre nás otvorenú naruč, čo som doteraz málokedy pociťoval. Pomyslel som si : konečne sa kňazi za nás nehanbia.
Ďalším silným momentom bola sviatosť zmierenia, keď som úplne cítil, že kňaz mi rozumie a prijma má takého aký som. Že i napriek mojim hriechom a slabosti slabostiam som Milovaný a potrebný a že Boh má chce od tých mojich hriechov očistiť a dat mi nové srdce.
Veľmi ma povzbudil i pozdrav Moravských otcov biskupov.
Toto som žiaľ na Slovensku ešte nezažil v Cirkvi.
Pavol Gál, Žilina
Chcete s námi také sdílet Vaše dojmy a zážitky z pouti?
Napište nám na sluzba.lgbtq@ado.cz
Kázání o. Pavla Hödla
Kázání o. Pavla Hödla
„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec!“
Drazí poutníci, milovaní bratři a sestry! „Nikdo z nás není náhodným a bezvýznamným produktem evoluce. Každý z nás je plodem myšlenky Boží. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nezbytný.“ (Benedikt XVI., Spe salvi). Krásné, ale trochu složité. Řekněme to jinak, s mladistvou jiskrou: „Lidé se rodí jako originály, ale obvykle umírají jako kopie.“ (bl. Carlo Acutis)
Všichni, všichni přicházíme na tento svět jako jedinečné bytosti. Stačí se dobře zadívat na svou ruku… Naše dlaň je bezesporu dokonalá. Je do ní vepsán život. Není třeba v tom tvrzení hledat cokoli pověrečného. (Na to mě neužije!) Tuto pravdu si uvědomuji, když udílím pomazání nemocným. Vždy přitom bývám rozechvělý a v rozpacích. S jakou důvěrou mi ukazují své ruce. Jsou jedinečné a neopakovatelné jako sám člověk. Vídám dlaně upracované, drsné, zmožené, churavé, mozolovité, vyschlé a pokroucené jako olivovník. Kolik je za nimi práce! Tyhle rubaly v lese, tyhle štupovaly po večerech dětem ponožky. Skláním se před jejich obětmi. Tuším odvahu a houževnatost, s níž putovali „slzavým údolím“. Dotýkám se jich velice jemně špičkou palce namočenou v požehnaném oleji, jako bych to dělal poprvé. A věřím, že v tomto důvěrném, lidském okamžiku se jich dotýká Kristus, Boží Syn. Přesně nevím, proč jedny ruce brzy zapomeneme a jiné se do paměti otisknou trvale. Na některé se vskutku nedá zapomenout. I já mám v pokladnici svého nitra takovou vzpomínku. Ony ruce jsem spatřil jen jednou. Mezitím uplynulo čtvrt století; čas se zastavil a opět je vidím před očima…
Jako bohoslovec jsem pomáhal umírajícím v rajhradském hospici. Se spolužákem jsme přihlíželi lidskému utrpení a pokoušeli se rozsévat špetku naděje. Protože nám nebylo do řeči, mluvili jsme raději s Ježíšem a Pannou Marií, s růžencem v rukou. Abychom přišli na jiné myšlenky, podnikli jsme výlet na bývalé pracoviště mého společníka. Brněnská Effeta, denní stacionář pro lidi různého postižení, nezřídka epileptikové. Autisté se stranili v koutku, některé děti hlasitě hýkaly nebo se vztekaly, jiní se houpali setrvale sem a tam.
Tu ke mně přistoupil jeden chlapec, snad dvanáctiletý, jménem Jirka, a v částečně ochrnulé dlani něco nesl. Pro mě? Musel jsem se pořádně zahledět, abych pochopil, že jde o desátek. Zprvu to připomínalo objev vykopaný z hlubin pravěku. Nebylo to už dílem nevědomé přírody, ale otiskem člověka, čistého člověka. Bylo to z pálené hnědé hlíny. Deset kuliček navlečených na pružném provázku, každá jiného tvaru, velké i malinké, fešácky uhlazené i nedbale drsné; některé opracované a jiné spíše přírodní, jako by odštípnuté od většího kamene. Kuličky byly buď hlaďoučké, anebo vylepšené různě velkými dírkami. Snad taková neotesaná krajka? Asi k tomu Jirka potřeboval píchátka s různě velkými hroty. Také tam byl navléknut hliněný křížek bělavého odstínu. Umění prodchnuté zbožností. Umění zrozené v lázni trpělivosti. Dokážu si představit, že se nemocný Jirka u práce pořádně zapotil a také se při ní rozzlobil. Musel brát do rukou řadu nástrojů jako tupé jehly, jehlice, kuchyňský váleček, aby si podmanil vyzývavě beztvarou hmotu.
Na věži odbilo poledne. S vychovateli jsme se shromáždili okolo stolu a spustili: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii…“ V tu chvíli rozevřel ústa i Jirka, který se nikdy nenaučil srozumitelně mluvit, a zpěvavě, procítěně, téměř andělsky se k naší modlitbě přidal. Jeden bratr se modlil s ostatními sobě rovnými bratry k našemu společnému nebeskému Otci. Nevím, jestli Jirka ještě žije. Takto nemocné děti nedosahují vysokého věku. Nikdy jsem ho už nespatřil. Ani jej hledat nezamýšlím. Vždyť právě v tom byla krása onoho prozřetelnostního setkání, že jeden neznámý kluk si srdečně přál obdarovat jiného neznámého kluka. Napadají mě přitom slova evangelia: „Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mk 9,41; srov. Mt 10,42)
Otisk Jirkovy dlaně zůstal v mé duši, podobný oněm děrám na růžencových kuličkách. Jeden člověk se setkal s jedním člověkem. Je možné, že od té doby vyrobil v chráněné dílně tvůrce řadu uměleckých děl. Není vyloučeno, že obdaroval mnoho jiných návštěvníků. Tím se však nikterak neumenšuje hodnota jeho nezištného, štědrého daru. Pokud se, milí přátelé, chcete podívat na tento dáreček, který mi udělal před třinácti lety ohromnou radost, rád vám ho osobně ukážu.
Zkoušel jsem se na něm modlit cestou od umírajících. Nešlo to, dá se ale na něj dívat. Ve chvílích smutku se může brát do rukou a potěžkat. Také se k němu dá přivonět, tou prapodivnou zemitostí se liší od všech ostatních korálků. Konečně bříšky prstů si mohu pohladit rýhy znázorňující trpícího Ježíše na kříži. Díky tomuto dárečku jsem dostal odvahu hledět v hospici smrti do tváře, umírajícím, smrtelným lidem jako já, do očí. Bůh se před dvěma tisíci let stal ve všem podobným člověku. Ano, vzal na sebe i smrt.
Kdykoli se stěhuji, třídím své věci; nepotřebných se zbavuji, vzácné přechovávám. Když mi známí přitom pomáhají, narazí na ten malý kousek: Smíme tuto cetku zahodit? Nevyprávím jim tento příběh, jen vezmu svůj křehký poklad z hlíny do prstů a pečlivě jej uložím do krabice určené k dalšímu převozu.
Drazí věřící, poutníci na půli cesty! Bůh nám i při této příležitosti dovoluje, abychom se jej dotkli, a tak v nás zažíhá plamen života. Tak moc po tom toužíme! Obrazně to vystihuje i samotná bohoslužba v jednom nenápadném úkonu: Než služebník přednáší příslušné evangelium, označí ho - křížkem. Prosté, leč výmluvné gesto. Jde o dotyk lidského s božským. Připomíná stvoření člověka, jak je vymaloval Michelangelo na stropě Sixtinské kaple. Adame, procitni! Budiž člověk! Každý z nás ať se vrací z této poutě obnoven, vděčen za dar života, za dar Boží lásky i za své přátele.
Milovaní! Dnes se na své cestě zastavujeme u Panny Marie. Zadívejme se na její něžné a milostné dlaně. Řekněme si o její dotyk či přímo pohlazení a nastavme svou dlaň té ženě, kterou jsme pod křížem dostali za matku. „Hle, tvá matka.“
Odkaz na reportáž:
Bez filtru zde.
Page updated
Google Sites
Report abuse